Když
se začátkem devadesátých let mluvilo o tom, že je naše národní mentalita
zdevastovaná událostmi prožitými ve dvou po sobě rychle následujících
totalitách, připadalo mi toto tvrzení nehorázné a pro nás, kteří jsme se v této
zemi narodili, prožili tu celý svůj dosavadní život a toto místo jsme považovali
za svůj
jediný domov, mi toto tvrzení připadalo dokonce urážlivé.
Dnes,
dvacet pět let po pádu totalitního systému a s postupně nabytou zkušeností z hlubinné terapie, vidím, že toto
tvrzení bylo, bohužel, opodstatněné.
Historie posledního století v naší části světa si vyžádala mnohem více obětí a bya mnohem krutější, než se nám tehdy odtud jevilo.
Dnes už je jasně viditelné, že válka nikdy nekončí s posledním výstřelem. Ale decimuje i další generace.
Přírodní národy si nikdy nedovolili "žít dál", aniž by vyléčily konkrétní trauma, které zasáhlo v určitý čas větší skupinu lidí, ať už bylo způsobené válkou a hromadným zabíjením, hladomorem, a nebo přírodní katastrofou, a které tím pádem narušilo malé (rodinné) i velké (společenské) systémy.
Naše problémy se základními pocity přežití, problémy s partnerstvím, s plodností, s domovem a s pocitem bezpečí a také velký problém se závislostmi všeho druhu, zejména u mladých lidí, nejsou důsledkem rozmazlenosti a přesyceností třetí poválečné generace, jak se snaží vysvětlit současnou situaci mladších a mladistvých někteří z pamětníků událostí minulého století, ale tyto problémy mohou mít a většinou mají hlubokou souvislost s prožitými událostmi dvou i tří generací našich předků, kteří byli zasaženi Ruskou revolucí, později holocaustem, vyklizením Sudet, odsunem Němců, účastí ve válce a pak hned znárodněním, kolektivizací a zabíráním majetků a půdy, terorem strachu, který byl spuštěn politickými procesy a uvězněním za železnou oponou.
Ztráta chuti přežít u mladých lidí není, podle mého názoru, rozmar ani projev špatného charakteru.
Při
zkušenosti se stavěním rodinných systémů, jsem se setkala hlavně se dvěma
zásadními fenomény:
Při
postavení konstelace, po té co si klient požádal o léčení nějakého osobního
problému, který na první pohled nevykazuje souvislost se společenskými
událostmi, se většina rodinných systémů, posunula k událostem
znárodnění, (ztráta práva na obživu pro potomky), nebo k holocaustu
(ztráta smyslu), nebo k problému s národnostní příslušností (potlačení
vlastní krve), k vyklízení pohraničí a k poválečnému odsunu Němců ze
Sudet (ztráta domova a kontinuity), a samozřejmě k válečným událostem
(nepřijatelnost smrti mladých lidí a dětí, ztráta domova) v našich podmínkách,
překvapivě často, k revoluci v Rusku, která traumatizovala a dosud
traumatizuje generace občanů nejen bývalého Sovětského svazu, ale celé střední
Evropy (jedná se hlavně o ruské legionáře,reemigranty a uprchlíky z pekla Ruské
revoluce).
To je výčet zhruba hlavních událostí, kterým vděčíme za likvidaci mužského majestátu, autority a solární síly ve většině rodinných systémů na našem území. Další generace mužů následují své otce a dědečky v jejich ponížení. Dělají to podvědomě, z "nástupnické povinnosti", a tím svým předkům projevují lásku a podřízenost, kterou nemohou projevit jinak. Zdecimovaný muž - otec projevuje svou rodičovskou lásku tím, že "odhání" svého syna od "zlého osudu". Podvědomě totiž dělá všechno proto, aby svůj osud na syna nepřenesl.
Vedle
zraněného a oslabeného muže nemůže prosperovat ani ženský princip.
Pohled na skomírajícího a poraněného, "vykastrovaného" vládce rodu, zplodí v
rodinném systému strach o přežití. Povinnosti mužů pak často přebírají ženy.
Kolem zmatení rolí se vytváří tabu. Měkká, emocionální energie rodiny zmrzne,
protože by bylo ohroženo přežití. Matky a babičky podvědomě vybavují své dcery a
vnučky genem.
Je to důležité, i když podvědomé opatření při bolestných ztrátách rodinném systému. Je bezpečnější se v situaci, kdy neexistuje možnost trauma léčit odvrátit se od událostí, které byly zraňující a propracovat systém tajemného mlčení - tabu.
"Nikdo z rodiny se tam nedívejte !"
"Nemluvte o tom."
"Vždyť je to vlastně běžné, co se nám stalo, vždyť sousedovi se přece stalo něco
podobného."
Je třeba si uvědomit, že i když se některé věci „děly běžně“, že to neznamená, že nepoškozují vitalitu rodinných systémů.
K
tomu je třeba si uvědomit, že v době, největších lidských, potažmo i
společenských ztrát v naší krajině, (válkou zdecimované zbytky obyvatelstva
procházely znárodněním, emigrací, perzekucemi za majetnost, za příslušnost k
církvi nebo k zavrženým politickým stranám, trestáním a ponižováním za příbuzné,
kteří byli v zahraničí, za selhání či statečnost ve válce) běžely v rádiu, v
každé rodině povinně poslouchané a všemi, včetně dětí, vnímané, politické
procesy, což samozřejmě zrychlilo a zpečetilo absolutní mlčení o
příbězích a dramatech celých rodů, a dodnes toto mlčení straší ve většině
českých rodin.
V
o harmonii pečujících společenských systémech se traumata nejen jedinců i
celých skupin vědomě zpracovávají, čímž se se posouvají do "přijatelné
zvědoměné zkušenosti", která pak nakonec v důsledku posiluje a stmeluje
celé širší společenství podporuje kulturní identitu. Toto léčení skrze
"zvědomění" ale neznamená "potlačení" a "vytěsnění" celých kusů historie a
jednotlivých osudů v rodinných systémech, na což jsme, bohužel, v našich
podmínkách nepříjemně často zvyklí.
K výše zmíněnému procesu zvědomování existují takzvané rituály přechodu, které nás od nepaměti vedou od jedné reality ke druhé. Různé přechodové rituály, jsou nejen pro jedince, ale jsou i pro celé rodiny, pro národy a pro celé etnické celky. Slouží k zaintegrování nových zkušeností a tím přijetí změněné reality na úrovni Duše.
Pozůstatkem rituálního vědomí o celku, jsou zbytky našich "venkovských
zvyků", které my dnes považujeme za "folklor" a hodnotíme je spíš esteticky a
kulturně, než bychom se zamýšleli nad jejich hlubokým významem a funkcí, a nebo
dokonce nad jejich nezbytností!
Neuvědomujeme si dnes už, že tzv. "folklórní zvyky" vznikly vlastně jako rámec či forma pro nutné rituály k přežití velkých i malých společenských celků.
"Rituály přechodu", vědomé a asistované přecházení z jedné životní situace do druhé, se z naší reality poněkud vytratily, a nebyly ničím nahrazeny. Stačí si jenom uvědomit, jak je v naší společnosti například vnímán, přechod z dětství k sexuálnosti a nebo jak vnímáme smrt a odchod z tohoto světa. Stačí si vzpomenout jak jsme přijímali svou "dospělost"...
Bylo to rituálně?
Vědomě?
Radostně?
Měly jsme k dispozici zkušenost předchozích generací?
A nebo jsme se styděli, bylo nám trapně, cítili jsme se uboze, nepřijatě,
bezmocně a jaksi "mimo" ve svém těle, a mimo se svou zkušeností a se svými
pocity?
Odhaduji, že 75% světové literatury dvou posledních století se točí kolem trapných "pocitů" citlivějších jedinců, kteří reagují na fakt, že se narodili do společnosti, kde "nefungují" nejdůležitější opěrné body, do společnosti, která skoro zapomněla na funkční rituály a zvyky, jenž pomáhají člověku jít životem, a jenž souvisejí s hluboko vzniklými zkušenostmi, které dané lidské uskupení spojují a tím tedy v podstatě spoluvytvářejí!
Hřešíme na to, že se nám vytratil hluboký význam všech podstatných přechodových rituálů a zůstala jen vnější forma, které nerozumíme a už neumíme jí už pro sebe používat. Takže jí nanejvýš prázdně udržujeme a necháváme si každodenně unikat cenné informace, které v sobě rituály mají zakódované.
Existují i rituály celých velkých skupin a národů, které se vytvořily právě po tom, co byly tyto skupiny vystaveny nějakým specifickým nebo ohrožujícím zážitkům...